FbC Jazzmani Žatec – Když plná soupiska nestačí
02.04.2025 14:58
Zápasy bez hráčů a tichá otázka za oponou mládežnického florbalu
Na první pohled je všechno v pořádku. Soupisky kategorií přípravek a elévů jsou plné jmen. Talentovaných, šikovných dětí, které na trénincích dokazují, že florbal je pro ně víc než jen kroužek. Kluci a holky, kteří mají vlastní dres, znají pravidla a umí dát gól. Papírově by to stačilo na dva, možná i tři týmy. Ale když přijde herní den – sobota, neděle, kdy hala voní úklidem palubovky a rodiče si přivstanou s termoskami kávy – počty na lavičce prostě nesedí.
Přijíždíme s jednou lajnou. Nebo o hráče méně. Někdy se zápas málem ani neuskuteční.
Absence, omluvenky, kalendáře
Letos to nebylo výjimečné. Bylo to vlastně u těchto kategorií pravidlo. Rodiče se omlouvali, někdy předem, někdy na poslední chvíli a některým byla omluva velkou překážkou. Nemoci, rodinné akce, dovolené, nevolnost, jiné kroužky, únava, nedostatek motivace, prostě život. Každá omluvenka dává smysl, každé dítě má právo nebýt všude. Ale v součtu? Z osmnácti hráčů jich na turnaj přijede šest.
A pak jsou tu ti, kteří se omlouvají vždy. Nebo vůbec. Ti, co začali s nadšením, ale pomalu mizí z radaru. Je to ztráta pro ně, pro tým, pro klub. A možná je to i odraz něčeho většího – změny v rytmu dnešního dětství?
Co se změnilo?
Florbal se hraje srdcem. Ale i kalendářem. A někdy, ve světě, kde dětí ubývá a nabídek přibývá, je těžké florbal obhájit. Trénink dvakrát týdně, turnaj v sobotu – to chce závazek. A přitom sport je pro děti to nejlepší, pro jejich zdraví to nejlepší, co jim můžeme nabídnout. Sport je naučí vyhrávat, prohrávat, makat, pomáhat spoluhráči a respektovat ostatní. Naučí je být součástí něčeho většího, než jsou oni sami.
Ticho lavičky
Každý trenér zná ten pocit. Před rozcvičkou se podívá na lavičku – a je tam pět dětí. A v hlavě začne počítat lajny, střídání, možnosti. Zápas se odehraje, ale není to o vítězství. Je to o těch, kteří přišli. Kteří na sebe vzali tíhu zodpovědnosti a bojovali i za ty, kteří tam nebyli.
A taky je to o nás. O rodičích, klubech, komunitách. O tom, jak vysvětlujeme dětem hodnotu pravidelnosti, závazku, týmu. Protože florbal není jen hra. Je to škola života.
Kam dál?
Tento rok nás naučil jednu věc: počet na soupisce neznamená počet na hřišti. A přesto věříme, že to má smysl. Že s každým tréninkem, každým turnajem, každou dětskou radostí na hřišti, budujeme něco, co přetrvá.
Tak si klademe otázku: Jak můžeme znovu zapálit ten oheň? Jak motivovat, inspirovat, přivést zpět? Ne odpovědí za každou cenu, ale dialogem – s dětmi, s rodiči, sami se sebou.
Protože děti si zaslouží hřiště plné kamarádů. A florbal si zaslouží být jejich hrou. Proto se prosím zamyslete a uvědomte si porovnání mezi cenou a přínosem.
FbC Jazzmani Žatec – s vámi, pro vás, a především pro ně.